Z historie chovu fretek
O fretkách jsou v literatuře nejasné zmínky už od starověku. (Aristoteles, Aristofanes,...). První zmínky o jejich užití při lovu jsou z 1.stol.př.n.l. Strabo píše o invazi králíků na Baleárských ostrovech. Údajně tu přemnožení králíci způsobili hladomor a k jejich lovu bylo použito drobné zvíře dovezené z afrického středomoří. Zvíře bylo vpouštěno do králičích nor, u jejich vstupu čekal lovec a králíky odchytával. Tento způsob lovu, fretkování, je užíván v Anglii dodnes. I u nás se fretkovalo, zvláště ve vinařských oblastech, kde králíci působili hrabáním a okusem značné škody. Od 80.let 20. stol., kdy epidemie myxomatozy téměř vyhubila populace divokých králíků, už naši myslivci fretky jako lovecká zvířata nechovají a nezmiňují se o nich ani poslední učebnice myslivosti.
O fretkách jako loveckých zvířatech mluví i Plinius (1. stol.) a Isidor ze Sevilly (7. stol.). Ve středomoří byly fretky drženy i v domech na ochranu proti hlodavcům (ze stejného důvodu byly v domech chráněny kuny), byly chovány i na lodích, kde navíc bylo možno využívat i jejich „služeb“ při protahování lan úzkými prostorami.
Kolem r. 1200 jsou zmínky o lovu s fretkami z Německa, z r. 1221 z Afganistanu, přibližně v téže době jsou datovány zápisy z Anglie. Dokladem toho, že fretka nebyla „pro každého“, je ustanovení, že její majitel musí mít (PŘIZNANÝ !!!) roční příjem alespoň 40 šilinků, což byla docela slušná částka. Lov s fretkou byl jednoznačně exkluzivní a velice oblíbenou zábavou. Sám král Richard II. vydal v r. 1390 výnos, jímž zakázal fretkování v neděli.
Lov byl součástí života šlechty a lovecké výjevy byly často zobrazovány v reprezentačních prostorách paláců. Jedna ze zachovaných sérií fresek, na nichž je zachyceno fretkování, je v papežském paláci v Avignonu, který byl stavěn v době pontifikátu Klimenta VI. a tady si dovolím malé odbočení.
Kliment VI., občanským jménem Pierre Roger de Beaufort, patřil na francouzském královském dvoře mezi vychovatele a blízké přátele prince Václava, později zvaného Karel Lucemburský, toho, kterého známe jako císaře a krále Karla IV., našeho otce vlasti, největšího Čecha. Pierre rozhodně nebyl asketa, jeho vliv na prince byl značný a jejich vztah byl oboustranně velmi přátelský, alespoň prvních deset let Pierrova pontifikátu. Později se jejich zájmy, a tedy i cesty, rozešly, ale nikdy nešli proti sobě.
Podobně byly lovecké výjevy zobrazovány i na vlámských a burgundských gobelínech a ani na nich fretky nechybějí.
Velice detailně je lov s fretkami a se psy popsán a vykreslen v jednom z nejkrásnějších rukopisů pozdního středověku, v „Knize o lovu“ hraběte Gastona III. Phoeba z Foix. Rukopis z konce 14. století patří k vrcholům knižní malby a iluminace. Fretky jsou zobrazeny i s červenými „náhubečky“.
Fretka ale nebyla jen loveckým zvířetem. Její milá povaha si získala dámy i pány renesanční Itálie a Anglie. Překrásný portrét Cecilie Gallerani, Leonardovy Dámy s hranostajem, zná snad každý. Její současnici, Antheu, portrétoval Francesco Mario Mazolla s tmavou fretkou na lovecké rukavici. Bílou fretku se zlatým oboječkem má na jednom z oficiálních portrétů na rukávu překrásného bohatého kostýmu Její Milost Alžběta I. Anglická.
Pánové nosívali své miláčky, podobně jako dnešní mladíci, na ramenou či kolem krku. Takový „živý límeček“ má na krku švihák ze Sieny na fresce Domenica di Bartolla z 1.pol. 15 století, stejně svého „přítele“ nosil i Jan Nebojácný, hrabě z Nevers a vévoda burgundský.
U nás jsem našla nejstarší fretčí portrét z počátku 17. století v loveckém salonku zámečku v Troji.
V odborné literatuře najdeme stať o fretce a její zobrazení v knize Historie Animarum Conrada Gessnera z r. 1551. Fretečka má oboječek, je na vodítku u misky, je tedy zobrazena výslovně jako domácí zvíře.
Z naší starší literatury bych měla uvést Komenského Orbis Pictus, vydání z r. 1853. I tady je fretka mezi domácími zvířaty.
Ale vraťme se k fretce jako loveckému zvířeti – o chovu fretek a lovu s nimi je docela obsažná kapitola v knize „Myslivost“ J.V.Černého., vydaná v Praze r.1884. Za zmínku stojí upozornění, že „chce –li se vreta pářit, je třeba jí to dopřát. Jinak by mohla i uhynout“ a k tomu páření – vysvětluje i dobré důvody k páření fretky s divokým tchořem.
V učebnicích myslivosti se o fretkování mluví zhruba do 80 let, tedy do doby, kdy u nás ztratilo význam.
Zajímavá je i monografie Maxe Šmelíka z r. 1920.
Autor: Erin - Marie Hrubá